Oybin: pohádka uprostřed skal

Dlouhá léta mi Liberečáci vyprávěli o Oybinu. Jaká je to krása. Jak je to od nás blízko. To ale máte Jedlovou, Luž, Vlčí Horu, Jetřichovice… a tak mi to zkrátka pořád nevycházelo. Snad jsem se taky trochu bál, že mě legenda zklame.

Přijeli jsme od severu. Nejprve jsme se ponořili do Žitavských hor, kterým se z české strany říká Lužické. Jsou tu špičaté a údolí mají hluboko zaříznutá. Jedním z nich vede i úzkokolejka, která spojuje Karlův Ojvín s Přemyslovou Žitavou. O těch pánech ale později. Ať už parním vláčkem nebo vlastním autem, vystoupíte u malebného nádraží a můžete chvíli odolávat jeho romantické kavárně.

Taky se můžete vydat po turistické trase, která vede od nádraží zpátky do hor. Jenže vy už jste cosi slyšeli o městečku a hradu. Nepotřebujete ani zdejší turistický vláček – staví sice hned u nádraží, ale ono je tu všechno docela blízko. Takže na hlavní doprava, pak mezi domy a jste na promenádě. Ano, Kurort, neboli LÁZNĚ Oybin léčí ne snad minerální vodou, zato však čerstvým vzduchem a pa-no-ra-ma-ty.

Teď už stoupáte vzhůru, přibývá malebných hrázděných domů a ve stráni na vás svítí žlutý kostel. Říkají mu Bergkirche, jděte se podívat, proč. Tak co, viděli jste někde jinde kostelní lavice na schodech? Jsme na šikmé skále a na luteránského pastora je odevšad opravdu dobře vidět.

Je tu ovšem také venkovní schodiště, které pokračuje výš, k hradu. Připravte si (dospělí) 6 eur, projděte turniketem a ještě chvíli stoupejte. Zatím pořád netušíte, jestli to náhodou nebude jen nějaká nudná zřícenina s jedním sklepem k nahlédnutí a okružní cestou na pět minut. Nebojte se. Ze všech zřícenin, co jsem kdy viděl, mi Oybin učaroval asi nejvíc. A taky zabral nejvíc času. Strávíte tu klidně dvě hodiny a pořád máte co dělat. Vlastně nevíte, co dřív. Jestli fotit lužické výhledy, prolézat všechna ta sklepení, poslouchat živou muziku ve zbytcích gotické katedrály, nebo obdivovat atrakci jménem camera obscura.

Kráse zdejšího hradu dal vzniknout Karel IV., který si ho vybral za své odpočinkové sídlo. Však se podívejte na mapu Čech ve 14. století, hranice jsou tu pro nás nezvykle zarované. Vznikl tu klášter a místo vzkvétalo. Hrad později odolal dokonce i husitům. Dnes jsme však přece jen na zřícenině – stačil jeden požár po zásahu blesku ke konci šestnáctého století.

Co dál? Oběd v až kýčovitě krásné hradní restauraci? Túra po okolních kopcích? Lázeňské lenošení? Jste-li tu v létě, doporučuji ještě sejít do městečka, vzít to doprava a dát si koupel v parádním koupacím jezírku.

Už je vám asi jasné, že mě legenda nezklamala. Nezklame ani vás, budete se chtít brzy vrátit. A ten Přemysl (Otakar II.)? Počkejte do Žitavy!